Jakákoliv diskuse o bojeschopnosti techniky AČR narazí dříve nebo později na zásadní problém – je to dlouhodobý nedostatek finančních prostředků k její běžné údržbě. Jistě, že jsem si po celou dobu výkonu funkce náčelníka generálního štábu přál mít bojeschopných všech 107 pandurů. Jenže realita byla naprosto jiná.
Starat se o vojenskou techniku v tuzemských podmínkách je, jak jsme říkávali, spíš práce pro hasiče. Když jsme finančně vyřešili jeden problém, hned jsme běželi hasit další průšvih. A to se nejednalo pouze o bojová vozidla pěchoty, ale taky o techniku dělostřeleckou, leteckou a další. A pořád dokola…
Dlouholeté hluboké podfinancování rezortu ministerstva obrany se dle mého názoru nepodaří vyřešit v krátkém čase. Bude to běh na dlouhou trať.
Netrpělivě očekávaná a dnes konečně postupně realizovaná modernizace armády bude klást velké nároky na udržení nové a moderní techniky v provozu. A to nemám na mysli pouze finanční prostředky určené na její běžný provoz v mírových podmínkách. Musíme počítat také s tím, že v případě jakéhokoliv bojového nasazení dojde nevyhnutelně k jejím ztrátám a poškozením, což má za následek ztrátu bojové hodnoty jednotky jako celku. Máme k dispozici potřebné finanční prostředky a výrobní a opravárenské kapacity? A je vůbec naše legislativa připravena řešit opravy a doplňování bojové techniky v případě jejího zničení při bojovém nasazení?